AppStore v2.0

Všichni víme, že AppStore nám poskytuje díky neutuchající práci vývojářů aplikace snad na vše. Ve smyslu DOOPRAVDY VŠEHO. Od simulátoru dojení krav po praktické aplikace, kterých rád využívám káždý den. Pro nového uživatele je myslím dostačující nahlédnout do „Featured“ kategorie, omrknout několik „The Best of“ nebo stáhnout prakticky vše z „New to the AppStore“. Ihned se tak dostane do obrazu a začne si budovat nové návyky. Ovšem co my, kteří máme přes 100 nainstalovaných aplikací a stažených/zakoupených máme již přes 500 (aktivně jich používám cca 30)? My, kteří naše zařízení používáme již nějaký ten rok, víme co nejlépe zapadá do našeho workflow a zároveň hledáme nové zpestření funkcionality či další „groundbreaking“ featuru, co za nás udělá všechny naše úkoly?

Napadá mě hned několik věcí, které by se mi doopravdy hodily a jejichž implementace do stávajícího systému by jistě nebyla nikterak náročná. 

Po vzoru Evernote bych zařadil uživatelské „kupky“. Prostě vlastní balíky aplikací, které by bylo možné třeba v podobě složky jedním tapnutím stáhnout do zařízení a pracovat s nimi. Velice bych to ocenil například před dovolenou. Moje kupka „Dovolená“ by obsahovala několik průvodců, map (přeci jen Apple mapy jsou výhodné díky malé náročnosti na datové přenosy, ovšem přesnosti a objemu podkladových materiálů Google map nedosahují a jindy bych zase ocenil spíše topografické či jiné mapy), časopisů, knih apod. Před odjezdem na hudební soustředění by si člověk snadno opatřil všechny potřebné objemné syntetizátory, nahrávací virtuální studia nebo loopery. Na fotografický workhop by si vždy dočasně stáhnul všechny své filtrovací a upravovací „kurvítka“ nebo proprietální programy pro přenos dat ze zrcadlovky do iPadu. A 30.6. bych si já osobně vždy slavnostně odmazal všechny studijní programy!

Samozřejmě by bylo nutné povolit výskyt jedné aplikace ve vícero kupkách. iFiles je toho krásným příkladem. Kupky „Školení“, „Fotografování“ a další by jistě byly skvělým příkladem jeho využití. Nicméně to by neměl být žádný větší problém, pokud by se funkcionalita kupek připodobnila klasickým tagům. Výhodou by bylo navázání na každý jednotlivý iCloud účet, takže by si každý uživatel kupkoval/tagoval své aplikace dle libosti. Asi si teď nedovedu představit širší uplatnění sdílení svých kupek s ostatními uživateli. To by postrádalo onu krásu subjektivity. Takže… Proč to komplikovat sociální nadstavbou, že?

Dalším určitě velmi užitečným „zlepšením“ by bylo jednoduché promazání aplikací, o které se vývojáři jednoduše přestali starat. Určitě velmi spekulativní krok, který by bylo potřeba dobře promyslet a nastavit příslušná pravidla, nicměně si myslím, že pokud by byl tento tvrdý řez proveden adekvátně, v mnohém by zpřehlednil celý AppStore. Samozřejmě by se tím snížily celkové počty aplikací, což by v marketingu firmy rozhodně nevypadalo dobře. Myslím si však, že to dříve či později bude potřeba. 

Nedávno jsem náhodou narazil na několik aplikací, které ani nebyly převedeny do retina rozlišení. Další nejsou stále aktualizovány pro širokoúhlé displaye. (Jednu takovou jsem stále nucen využívat, a to mobilní banku GE MONEY. Na oficiálním Twitter účtu jsem se dozvěděl, že plánují představit inovovanou variantu zjara 2014. Je podzim 2014 a stále nic. Jejich aplikace je navíc pouze mobilní verzí webu. iPad verzi pro jistotu zatím vůbec neplánují.) V dnešní době mi také přijde bizarní podporovat aplikace programované v HTML5, které jsou v podstatě do jedné pouze odkazy na mobilní variantu webu, tudíž obsahují vlastní formát prohlížeče s divokým zabezpečením, mají neskutečně pomalou odezvu a neumí se pružně přizpůsobovat rozlišení displaye. Hrůza. Dřevní doby, kdy AppStore začínal jsou již očividně pryč a tak nevidím důvod, proč musí takovéto výtvory zbytečně zabírat místo na servrech Applu a znepříjemňovat uživatelský zážitek zákazníkovi. Je to škoda. 

Přiznávám se, že některých aplikací by mi bylo líto. Konkrétně mám na mysli geniální hudební přehrávač Planetary, který jsem kdysi využíval na svém iPadu 1. generace připojeném na večírcích do promítačky, takže si každý mohl pustit „tu svou“ v úchvatném prostředí. Tato aplikace ja však již dnes nepoužitelná, autoři tvrdí, že ji zakonzervovali coby ukázku kvalitně odvedené práce. K tomu asi nemám co říct. Přitom by stačilo vydat třeba Planetary 2, podobně jako to udělali jiní. Apple navíc umožňuje ponechat v AppStore starší verze aplikací vedle těch aktuálních, čímž je zajištěna zpětná podpora pro starší zařízení. Stejně je na tom má bývalá oblíbená čtečka RSS Pulp, která ustrnula kdesi hluboko ve vodách skeuomorfismu.

Ono né, že by těch změn v poslední době nebylo málo. Což o to… Ale přeci jen v dnešní době, kdy světu vládne tendence personalizace, automatického doporučování dle profilů atp. by podobné kroky systém odlehčily, zpřehlednily a umožnily uživateli větší kontrolu nad jeho nákupy. 

Planetary prtsc

Velmi podobně nahlížím i na „nedotažený“ Wishlist. Všimli jste si, že Mac AppStore žádný nemá? Co je však nejvíce pobuřující je fakt, že mě můj „hloupý“ Wishlist neumí upozornit na slevu aplikace, kterou si chci stáhnout. Neumí se sám aktualizovat, takže po stažení „wishlistované“ aplikace v něm stále zůstane zaznamenán. Škoda. 

Na konec jsem si ale nechal také něco pozitivního, a to sekci „Explore“, která se mi nově moc líbí. Konečně nový, zajímavý materiál. Konečně více relevantní návrhy. Z čehož plyne pro Apple i více zisků, protože více nakupuji to, co mě zajímá. 

A na rozloučenou malá poznámka bokem: ačkoli sociální projekt Ping zkrachoval, jeho alespoň částečnou integraci (do iTunes a iBooks storu) bych uvítal třeba v podobě sledování/odběru mých oblíbených interpretů/spisovatelů (jako nabízí Spotify), takže bych dostal možnost mít přehled o novinkách a posledních přírůstcích do jejich diskografie/bibliografie. To by bylo něco…

Nové pojetí aplikací v iOS 8

Určitě jste si všimli, že mnoho vývojářů se chopilo příležitosti a využili (často velmi rozumně) možností nového systému iOS 8. Widgety v Notifikačním centru jsou super (až na to, že k jejich aktualizaci dojde až ve chvíli, kdy k nim člověk doscrolluje ve „feedu“, což brzdí jejich aktualizaci na pozadí – ano, jsem si vědom toho, jaký by to byl žrout baterie stejně tak jako faktu, že se bude jednat o restrikce stran API Applu – a tím pádem z nich nelze odečíst informace ihned). Díky nim už neotvírám běžně používané aplikace z produktivní kategorie tak často, což je ohromná úspora času. Extensions jsou však přeci jen zajímavější. U mnou používaných fotografických aplikací to zatím není úplně populární „featura“, nicméně některé již tohoto super řešení využívají. Nezbývá, než držet palce a potichu sledovat vývoj… 

Krom fotografických aplikací tu jsou dále všechny možné i nemožné volby sdílení, což se opět podařilo (sic někdy mívám zobrazeny např. 2 tlačítka pro Evernote, protože některé aplikace ještě podporují Evernote API na vlastní bázi, což působí trochu zmatky). A nakonec ještě tlačítka akcí (ano, ta šedivá ve spodní řádce), která často dělají prapodivné úkony (např. Copy to Clipboad – ?), které se tím jen duplikují. Tam nám to tedy trochu skřípe. 

Namět k zamyšlení: 4 pole v dolní části Control center jsou jako stvořená pro další stupeň personalizace a přímo vyzývají k tomu, aby si je mohl uživatel sám customizovat. Což mi připomíná, že například Kalkulačku a Fotoaparát mám schované ve složce na poslední ploše spolu s dalšími nástroji a „rozšířeními“)



Co na tom všem je však nejzajímavější, že bychom mohli dospět do fáze, kdy si zákazník koupí nový „chytrý telefon“ obsahující základní sadu aplikací, které si pak může dle libosti plně nahradit a tak v podstatě fungují pouze jako takový „backend“ dat – třeba Kalendář nebo Připomínky již takto fungují. Ale dočkáme se i dalších? V praxi by to pak mohlo vypadat velmi podobně jako u Androidu, kde se vás telefon vždy táže, v jaké aplikaci si přejete daný soubor otevřít a jestli pouze tentokrát nebo vždy.

V podstatě by to tedy fungovalo následujícně: předinstalované aplikace by díky přímému napojení na iCloud zařizovali synchronizaci dat a v případě, že se zákazník rozhodne použít třeba namísto Sunrise kalendáře jinou aplikaci třetí strany, tak díky základnímu Kalendáři by nemusel tolik řešit problémy spojené s přechodem. Ano, většina aplikací má své proprietální funkce, které by se do (v tomto příkladě) Kalendáře nezasynchronizovaly, ovšem to nejdůležitější by zůstalo zachováno. 

Myšlenka koupit si chytrý-hloupý telefon a naučit ho novým kouskům dle libosti a konkrétního použití rozvíjí koncept načrtnutý AppStorem již dávno, avšak prohlubuje celkovou integraci a interakci aplikací. Z aplikací by se tak staly spíše rozšíření – extensions sama o sobě, která by fungovala více jako nástroje než jako aplikace v dnešním slova smyslu. 

Krásně je to vidět na výše zmíněných fotografických aplikacích, které bychom v ideálním případě nemuseli vůbec otvírat a ani je mít na ploše. Pouze je mít jako dnes klávesnice třetích stran integrované do systému kdesi hluboko v Nastavení. Což by nahrávalo applímu konceptu „čisté plochy“, který narozdíl od windowsáků mnoho Macařů dodržuje a ke kterému snad pomalu spějeme i na mobilních zařízeních. Windows Phone už myšlenku plochy očividně promyslel a reinterpretoval. Teď je řada na dalším hráči. Otázek je však spousta a problémů k vyřešení ještě více. Například jak přistupovat k souborům? Počítačová stromová struktura se osvědčila na Androidu, ovšem na iOS mi nikterak nechybí. Žádného správce souborů nepoužívám a jedinou zajímavou aplikací je pro mě v tomto směru iFiles, která mi však poskytuje jiné benefity, pro které ji rád využívám. 

Tento článek berte tedy prosím s rezervou a přistupujte k němu spíše jako k námětu na zamyšlenou. Třeba se někdy nečeho podobného dočkáme… 🙂

Cesty čajových koní

Náhled obyvatel Centrální Asie na čaj byl vždy velmi praktický. V klášterech pomáhal udržovat mnichy v bdělém stavu a se svěží myslí, na venkově pak díky obsahu vitamínů vyvažoval převážně masitou stravu. V leckterých oblastech se stal jediným nezávadným zdrojem tekutin díky převařené vodě. Díky lisování do tvaru cihlel byl vhodný na cestování, čehož využívaly kočovnické národy po celý rok. Své místo měly čajové cihly i v ekonomice – coby zboží i platidlo putovaly z Číny do Tibetu, Mongolska a dále až do Ruska v pravidelných intervalech již od 7. století.

Tibetský čaj („bö ča“) je nápojem i pokrmem v jednom. Samotné listy se vaří klidně i několik hodin v kotli a z něj se pak hotový výluh přelije do máselnice, kde se spolu s máslem a solí utluče a rozmíchá. Vzniklý nápoj je esenciálním prvkem tibetské kultury a pohostinnosti. Díky jeho enormní spotřebě se z Tibetu a Mongolska stal obrovský trh, který bylo potřeba nasytit. Toho využili čínští obchodníci a od dob dynastie Chan (2. stol. př. n. l. – stol. n. l.) začali propojovat oblasti Yunnanu a S-čchuanu se západem. Čínští císaři si v téže době oblíbili rychlé koně (nejen) z Mustangu a to dalo vzniknout nejdelší obchodní stezce své doby, která měřila přes 10 000 km.

Po celé své trase a všech svých ramenech a odbočkách dala Cesta čajových koní vzniknout velkému množství obchodních uzlů a výrazně posílila ekonomickou situaci ve všech západních regionech. Díky své nedostupnosti a obtížnému terénu se karavany staly jedinou možností, jak překonat masivní horské hřbety. Čaj v Tibetu zprvu figuroval coby medikament ve velmi omezeném množství a pouze jako luxusní zboží. V této době Čína čelila několika rebéliím a rozvoji obchodu, což si vynutilo onen nákup kvalitních koní. Oboustranně výhodný obchod byl v pozdějších dobách regulován jednotlivými vládami a ošetřen smlouvami. Konec obchodní dopravy po této trase nastal s rokem 1957, kdy Čína začala investovat do budování silnic a železnic spojujících Čínu a TAO.

Doporučená četba: SELENA AHMED, MICHAEL FREEMAN: The Tea Horse Road: China’s Acient Road to Tibet, River Books Press Dias A C, 2011

ZDROJ: Wikipedia





Tibetské thangky

Tyto svinovací malby či tapisérie s náboženskou tematikou se objevují ve všech školách tibetského buddhismu. Najdete je ve všech klášterech a mnoha domácnostech, kde mohou být součástí oltářů či jen volně viset na stěnách. Bývají vsazené do dekorativního textilního rámu (bordury) a nejčastěji obsahují výjevy božstev buddhistického panteonu. Můžeme tak na nich vidět jak širokou plejádu buddhů, tak i jidamů (osobních božstev), ochránců dharmy, lokálních božstev, mandal či čhangčhubsempů (sanskrtsky bódhisattvů) a podobně. Mimo to jsou některé thangky zaměřeny například na svůj léčebný účinek a jiné jsou zase inspirovány eposem o Gesarovi. Často jsou k vidění i výjevy ze života významných mistrů, postav tibetského buddhismu a velmi populárním tématem je i tzv. Koleso života (sans. dharmačakra, tib. srid pa’i’khor lo) zobrazující všech šest stavů existence pod vlivem síly našich skutků a plodů – světa koloběhu, tj. sansáry. Slovo „thangka“ bychom tak mohli nejlépe přeložit jako „svitek-záznam“, a to buď události, pravdy či jako připomínku trvalé přítomnosti zobrazené osoby.

Historie těchto umělecko-náboženských děl sahá až do dob krále Songtsän Gampa, do 7.stol., kdy se v Tibetu (nejen) díky sňatkové politice začínaly mísit umělecké styly z Číny, Nepálu, Kašmíru, Indie, a Persie s vlivy domácími, které reprezentovaly původní tibetské náboženství. V těchto dobách v Tibetu ještě nebyl přítomen buddhismus – ten se začínal postupem času šířit ze Lhasy, sídla králů, do zbytku země. Až později, v 8. století, se thangky začínají pomalu objevovat. Jsou užívány jak v klášterech, tak potulnými mnichy při jejich misijní činnosti. Právě díky možnosti je kdykoli svinout a přenést, zapadají do mentality nomádských obyvatel země a mnišské karavany jich využívají namísto fresek. Vzniká tak tradice kočovného monasticismu, která umožňuje snadno šířit a učit dharmu kdykoli a kdekoli.

V počátcích šíření buddhismu (od 8. století) bylo malířství závislé zejména na nepálských a kašmírských umělcích. Tento styl typický svými jasnými barvami, zejména červenou a modrou, nazývá tradice „nepálským stylem“ (tib. bal lugs). Teprve v 15. století se v centrálním Tibetu objevila autochtonní malířská tradice následující mistra zvaného Čheu či Čhiu (tib. Bye’u / Byi’u). Ta však stále zůstávala závislá na svých vzorech „nepálského stylu“. Záhy poté se během 15. století ustanovuje malířská tradice mistra Mänthangpy nazývaná „styl Män“ (tib. sman lugs), která je populární dodnes, postupem času se vyvinula v tzv. „starý“ a „nový“ „styl Män“. Potlačuje výrazně syté barvy červenou a modrou, namísto nich se objevuje převládající zelená. Pod vlivem čínských zobrazení se začínají na pozadí maleb uplatňovat výjevy krajiny. V 15. století se také objevuje styl mistra Khjence (tib. mkhyen rtse) nazývaný „styl Khjen“. Byl taktéž inspirovaný čínskými malbami, ale používal sytější barvy a typicky se soustředil zejména na tantrická božstva. Po utlumení vlivu toho stylo došlo k jeho renesanci až v 19. století. V 16. století se v prostředí tradice Karma Kagjü rozšiřuje styl nazývaný „Gardhi“ (tib. sgar bris, „malba tábora“), pojmenovaný podle mobilních stanových sídel karmapů (tib. karma sgar chen, „velký tábor karmapů“). Tento styl charakterizuje ještě silnější vliv čínské malířské tradice v kompozici děl a v jejím rámci se objevuje i stínování.

Výroba thangek je velmi náročná, fyzicky i duševně, a hlavně nákládná. Tradičním materiálem bývá plátno lemované brokátem a thangka samotná je následně překryta hevábným pruhem červené či žluté (zlaté) barvy. Přes tento závoj bývají ještě zavěšeny dvě stuhy, které odkazují do dob, kdy thangky visely ve stanech a musely být kvůli větru ještě uvázány ke stěnám. Pro snadnější svinování jsou dole i nahoře provlečeny tyče, které zároveň zajišťjují podélné vypnutí obrazu při jeho zavěšení. Samotné zobrazení je považované do momentu „posvěcení“ malby za pouhý souhrn barev a látek. „Posvěcení“ (tib. rab gnas, dosl. „umístěním učinit skvělým“) je tantrickým rituálem, během kterého se zobrazené božstvo či mistr „pozvou“ a „umístí“ do dané malby. Běžně je součástí takového rituálu i tzv. „otevření očí“ (tib. spyan dbye) zobrazené osoby. Ta je od té chvíle považována za „nositele“ daného božstva či mistra a tomu odpovídá i uctivé nakládání s ní. Avšak samotná tvorba thangky není součástí žádného náboženského cvičení či jiné duchovní praxe, jak bývá často nesprávně zmiňováno (výjimku tvoří tzv. „jednodenní thangky“, které během 24 hodin kreslí mniši odříkávajíce u toho příslušné mantry a to bez jakéhokoli přerušení).

Celkově se thangky vyznačují vysokým důrazem na ikonografickou korektnost, správným užitím barev a svou účelností. Dříve se tato tradice předávala z otce na syna, dnes existují speciální akademie a instituty, kde se tomuto umění může naučit téměř každý. V některých klášterech však toto řemeslo přetrvává, aby výsledné dílo mohlo pomáhat novicům vizualizovat si jejich osobní božstva včetně všech detailů při každodenních meditacích.

(Nejen) studentem v applím ekosystému se vším všudy 2 – GADGETY

S hardwarem jsou neodmyslytelně spjaty. A pokud mi některý z nich dává smysl či mi může zpříjemnit některé činnosti, rozhodně neváhám s koupí. 


Incase Origami Workstation mi pomáhá ve chvílích, kdy bych toužebně pokukoval po Surface 3 PRO či MacBook Air uživateli u vedlejšího stolu v kavárně. Do obalu zaklapnu klávesnici, kterou tak skvěle ochráním před poničením v batohu a klidně můžu vyrazit psát bakalářskou práci do terénu. Skvělý, jednoduchý, cenově dostupný pomocník.

Leap Motion se mi osvědčil při učení a sledování filmů. Bezdotykové ovládání OSX pomocí gest zní futuristicky, protože to hudba budoucnosti skutečně je. OSX není systém připravený na (bez)dotykové ovládání a já mu to nemám nikterak za zlé. Avšak některé drobnosti jsou s Leap Motion příjemné. Při filmech už nemám zapatlaný mezerník od brambůrků. Při učení zase mohu snadno přepínat či posouvat naskenované soubory aniž by mi klávesnice či trackpad překážely na stole. Těžko se to popisuje, ale věřte mi, je to jednoduše… jednodušší.

Smart Cover a kožená „obálka“ od společnosti Griffin jsou skvělí pomocníci při cestování a jejich kombinace zaručuje více než 100 procentní ochranu před škrábanci a nárazy. Smart Cover zároveň s ochranou poskytuje i další výhody z něj vyplývající, totiž polohovatelnost iPadu a zároveň chrání jeho záda při položení na stůl a ještě čistí display od mastnoty… Prostě ideální pomocník.

Incipio ATLAS, starší obal od Puro otvíratelný do strany ve stylu nativních obalů od Samsungu a tradiční „obálka“ s kapsičkou vpředu vlastní výroby… To jsou 3 pouzdra pro jakoukoli příležitost. ATLAS je dle recenzí i mého testování skutečně odolným pouzdrem splňujícím požadovaná kritéria a hlavně šikovně nastaveným reklamačním řádem, umožňujícím kličkovat v jejich právnickém jazyce. Kryt od Pura mi moc nesedí, dostal jsem se k němu úplnou náhodou, ale určitě se hodí, pokud jdete do vyšší společnosti, kde se takové kryty nosí. A nakonec jednoduchá obálka, v jejíž přední kapsičce mám nalepenou NFC platební samolepku od GE, takže můžu mít telefon stále v pouzdru a jen přiložit a je zaplaceno. Vřele doporučuji, jeho výroba je velmi snadná a někdy se na ni zaměřím…

Wacom Bamboo Fineline – stylus, který používám téměř neustále, protože všechny mé poznámky ve škole jsou psány rukou. Neříkám, že to je ideální systém, ale s množstvím učebnic a sešitů, se kterým jsem se potýkal já na začátku studia na VŠ a s jazykovou bariérou, kterou mají orientální jazyky při jejich zadávání pomocí západně rozložené klávesnice, to jinak ani nešlo. Po pár kompromisech a několika dnech zvykání jsem dospěl do stádia, kdy bych neměnil. Dříve jsem používal po několik let pasivní stylus od Wacomu s 6mm širokou čepičkou, který mě omrzel díky častému měnění gumových hlavic a samozřejmě také tlustému hrotu. Nechávám si ho však stále u sebe (doma), kdyby se něco stalo. Hluk, který vydává plastová špička stylusu při psaní může být zpočátku zarážející, avšak v praxi zjistíte, že tím v učebně nikoho nerušíte a hlasitější je i klapot kláves notebooku vašeho souseda. Solidní výdrž, přesnost, kvalita zpracování – mohu jen doporučit. Jen je škoda, že indikátor baterie nefunguje mimo nativní Bamboo Paper aplikaci.

Jawbone Jambox je čistě o zábavě. Před roky to byl přenosný reproduktor nejvyšší třídy a i dnes po letech předčí leckterého konkurenta výdrží i zvukem. Pády z výšky, rosa ani mrazy či výheň mu za ty roky nikterak výrazně neuškodily. Konektivita přes Bluetooth, reálná výdrž kolem 6-ti hodin, kompaktní rozměry,skvělý design a zpracování… To jsou hlavní přednosti. Má volba by však dnes padla spíše na Logitech UE Boom, který představuje zástupce nové generace přenosných reproduktorů. Sám zvažuji s blížícími se svátky upgrade, ale na druhou stranu Logitech již přes rok produkt neaktualizoval, takže si možná raději počkám na příští generaci.

Olloclip 3in1 je na trhu už nějaký ten pátek, avšak pokud nechcete vrazit 3000 do kompaktního fotoaparátu, který v dnešní době již ztrácí smysl, určitě peníze investuje do tohoto malého objektivu. Jeho optické vlastnosti možná nejsou na vrcholové úrovni, avšak svůj účel plní dobře a na akcích ho jistě užijete. Do objektivu se vám najednou vejde celá vaše skupinka kamarádů, selfie s fisheye vypadají mezi těmi stovkami dalších netradičně a makroobjektiv se hodí pro opravdu detailní zachycení šťávy vytékající z vašeho burgeru, jehož fotku právě sdílíte s hashtagem #foodporn. Dělají se varianty pro všechny iPhony a poslední generace mají dokonce 4in1, ale nepřinášejí žádná opravdu zásadní vylepšení.

GRADO SR80i jsou sluchátka renomovaného new yorkského výrobce, který opravdu ví, co dělá. Nejvyšší model z plastové série, který však využívám jak na dom, tak i v terénu. Cirkumaurální konstrukce, otevřeného typu zajišťuje spolu s kvalitním zpracováním jedinečný měkký zvuk, který ve mě vyvolává pocit krbového tepla. V porovnání s vyššími modely od Sennheiser, jejichž zvuk je ledový jako psí tlapa po lednové procházce kolem jezera, jasně vítězí. Konečně lze v Čechách sehnat i refabrikované kousky o nějakou tu stokorunu levněji, takže za mě jasná koupě. Zarážející je fakt, že se vzrůstající hlasitostí nedochází k téměř žádnému zkreslení zvuku, což uvádí i výrobce coby varování pro náruživé posluchače.

Griffin DJ Cable je rozdělovač signálu pro DJe, který umožní z jednoho konektoru typu jack dostat 2 různé signály (jeden do sluchátek a druhý do reproduktorů). Není to nic profesionálního, ale svému účelu poslouží a pokud chcete jakoukoli párty trochu ozvláštit, rozhodně to postačí. Na velkou produkci si s tím však raději netroufejte, přeci jen nejde o klasický digitální výstup, jehož kvalit s tímto kabelem jednoduše nedocílíte.

Tajemné Kobuleti

Od kamaráda Petra Siče jsem nedávno dostal ctí a darem nenápadný pytlíček s jeho vlastním čajem. Abych se pravdu přiznal, uplně jsem zapomněl, co že to vlastně má být a tak jsem si řekl, že to připravím “po svém“, abych viděl, jak se to chová. A tak jsem odstartoval jedno úterní pošmourné odpoledne, které si přímo říkalo o nějakou divočinu.

Krásný „raw“ domácí list. Je vidět, že tento čaj byl vytvořen rukou, ze které do něj přešlo mnoho. Příběh, energie, nezkušenost, láska. Suchý list sám o sobě vypadá jako list kvalitnější černé Gruzie s tím, že první známkou domácí zpracování pro Vás mohou být drobné úlomky větviček, které z hromádky čaje vykukují. Voní lehce, nevtíravě, pečeně. Když jsem ho spařil v konvičce, vykouknul už trochu odvážněji a ukázal se ve své chlebovité podobě. S hodně kváskem. Jak list chladne, citrusovitá kyselost kvásku se dostává do hlavní role a upozaďuje původní oříškovou chlebovitost. Už jdu ale zalévat, takže teď přijde na řadu to nejdůležitější – chuť!

Chladím vodu, ale nebaví mě čekat. Vlastně chladím jen tak ze zvyku a možná trochu z opatrnosti. Říkám si, že ke Gruzii patří i trocha toho punku, takže když teploměr ukazuje 87 stupňů, kropím to na list. Pěkně bez proplachu. Věřím, že Petr si dal záležet a udělal to čistě a správně. Již dávno jsem upustil od přesné přípravy čajů a snažím se ke každému listu přistupovat jako k individuu. Proto louhuji tuhle krásu prostě… „chvíli“ (rozumněj třeba 20s). Množství listu jsem také neřešil, vždy dávám „hrst až dvě“ podle velikosti listu. Pro tento jsem zvolil dvojhrst jak se patří – list byl dostatěčně velký.

Samotný nálev mi voní jako karamelové bombónky nebo jakési cukrové sladkosti z poutí. Celé mě to svým příběhem unáší jakoby do prostředí kolotočářů. Barva čaje přesně odpovídá nějaké tmavé kníraté tváři, které jsem v dětství vídával na okraji Prahy u cirkusu a vždy mě tak fascinovali svou drsností. Možná by bylo vhodnější tvrdit, že barva odpovídá pleti Gruzínců, ale to bych Vám tu nevyprávěj, jak na mě čaj zapůsobil…

A je to tady… Takhle připravený je prostě božský. Dojmy při prvním napití – lehkost, střídmost, trochu kyselinka (co ale nesvírá) a vše jakoby zachyceno v síti z Hojichy. Dojem z toho mám však celkově lepší a rozhodně mě to zajímá natolik, že dělám druhý nálev (což se o Hojiche říci nedá). Tentokrát už listy nešetřím a rvu to na ně rovnou z termosky. Při otevření konvičky se však zarazím a chvíli čichám… List se ještě pořádně nerozbalil, to je fajn. Aspoň mi zbyde na ten druhák komplexní dojem. Ale ta vůně… Jakoby medová, ale přitom opravdu „heavy“ zemité prvky. Čaj už je ale trochu vychladlý, takže ještě počkám na druhý záliv, kdy hned přičichnu. Tentokrát se nenechám unést nedočkavostí a budu svědomitě nejdříve očuchávat.

Je zalito a čekám. Mezitím dopíjím zbytek prváku a rozmýšlím, co se s tím stane, když tomu dám napodruhé více času… 🙂 Po asi minutě už potřebuju čaj mít v puse, takže prostě slívám a nehledím na experimenty. Vychutnávám si, jak se s přibývajícím čajem ve slévátku zahušťuje barva mění ze světlounce nahnědlé, až do barvy lesního medu. Ale rychle k listu, než vychladne!

Tady je ještě hodně prostoru na zlepšování. Za tepla list vydává méně citrusové vůně, ale o to více se v něm projevují nedokonalosti a nezkušenost. Od pohledu je vidět převážně 2 typy listů a nějaké ty stonky. Vůní je sice poměrně výrazný, ale pokud by se lehce upravil postup zpracování, určitě by se v ní projevily i lehčí tóny přívětivějšho rázu. Ale s odstupem několika minut dávám více na celkový dojem, který vychází výborně. Vlastně mi vůně mokrého listu nikterak nevadí a rozhodně nekazí konečný výsledek. Spíše dokazuje, že tento čaj a jeho tvůrce mají před sebou dlouhou a skvělou budoucnost plnou vývoje. Rozhodně je na co se těšit!
Druhý nálev má aroma vyvážené, řekl bych až vynikající. Chuťově vychází více do kysela, což vítám jako příjemnou změnu. Očekávaná hořkost se kupodivu nedostavuje a tak piju a piju a piju, až už je mi fajn a vyrážím po „zimním“ počajomírovém spánku do práce.

Třetí nálev už je pak jen do půlky konvičky a na 3 minuty. Po cestě do práce, kdy dokončuji tento textík mám ještě stále v ústech skvělý aftertaste. Celková spokojenst. Díky Petře za krásný start do nového dne a jen tak dál…

(Nejen) studentem v applím ekosystému se vším všudy 1 – HARDWARE

Apple ekosystem

Apple ekosystem

K Applu se asi musí dospět. Postupem času přibývají povinnosti a činnosti a z nich vyplývají zas další povinnosti, které je potřeba udělat. A najednou máte potřebu si to ulehčovat a tak postupně hledáte… a hledáte… až se k Applu dříve nebo později, touto či jinou cestou, dostanete. 


A to je i můj případ. Přeskočím postupnou fázi, jak jsem se dostal do bodu, kde jsem nyní a raději se rozepíšu rovnou o tom, k čemu jsem se chtěl dostat už roky.

Můj set možná nepatří mezi ty finančně nejúspornější, rozhodně však není ani nikterak přehnaný. Pokud si člověk dobře nastaví i cyklus, ve kterém bude produkty v daných kategoriích obměňovat, rozprostřou se mu náklady do více let a pokud se vám podobný set vyplatí co se návratnosti investice týče, mohu ho jen doporučit. (Návratnost investice a metodika jejího přibližného výpočtu bude předmětem jiného článku.)

Začnu od základu, to jest od středně výkonného iMacu 21,5“, který jsem pořídil v roce 2013 a s ohledem na jeho konfiguraci (16GB RAM, 1TB Fusion Drive, Intel i5) ho neplánuji dalších troufám si říci 5 let měnit. S koupí jsem čekal na integraci nové intelovské architektury čipu a SSD disku, tenkost stroje a Fusion Drive jsou výtanými bonusy. Velkou výhodou tohoto kousku je jeho všestrannost – náročnější operace nejsou tak zdlouhavé jako například na Mac mini, ale ivestice nebyla zase tak velká, jako do 27“ varianty či do Mac Pro. V kombinaci s externí Bluetooth klávesnicí a Magic Trackpadem (při práci s FinalCutem mám ještě v záloze svou starou dobrou drátovou herní myš kvůli přesnosti) se tak jedná o ideální domácí pracovní stanici. Tato pak vytváří přirozenou hranici mezi činnostmi, které vykonávám „on the go“ a tím, co si žádá cetší obrazovku, výkon či prostě jen pohodlí domova.

Z mobilního produktového portfolia jsem vybral iPhone 5 32GB, který stále ideálně pokrývá mé (zjištěno na základě nové funkce „využití baterie“ v Nastavení) převážně komunikační, produktivní, hudební a čtenářské využívání stroje. Na hry si moc nepottrpím, respektive na ně moc nemám čas. Přesto však baterie na konci pracovního dne dojíždí z posledních sil k nabíječce, aby přes noc byla opět ždímána monitoringem spánku (mimochodem mé grafy sahají až do roku 2012!). Očividně ji tedy moc nešetřím, přesto však drží stále relativně dobře svou kapacitu, čehož si velmi cením.

S ohledem na nové trendy a technologie bych si však již verzi telefonu bez přídomku „S“ nepořídil… Všem, kteří netouží mít „revoluční“ telefon neokoukaného designu doporučuji totéž. Zkušenost říká, že „eskové“ varianty mají delší životní cyklus pohodlného užívání a odladěné konstrukční mouchy. Příští rok mě tedy čeká upgrade na „iPhone 6S“ 64 GB (v dosavadní terminologii iPhonů…).

Dále užívám svého iPodu nano 6. generace 16GB, což je podle mého názoru nejhezčí, nejroztomilejší, nejvšestranější a vůbec celkově NEJ iPod, co kdy byl. Používám ho jen minimálně – při sportu, coby rádio či jako archiv mluveného slova. Asi netřeba se více rozepisovat. Navíc jsem ho koupil v akci den po představení 7. generace, takže… Prostě skvělá koupě, která se ale již určitě nebude opakovat…

Poslední z řady applích produktů, které využívám je iPad Air 32GB, na který jsem upgradoval z iPadu 1. generace (!), když mi na něm začala padat aplikace pro psaní poznámek rukou. K tomuto železu nemohu mít žádnou výtku a doufám, že mi bude sloužit stejně dlouho, jako jeho předchůdce. Přechod na 64bitovou architekturu tomu jistě pomůže. Uvidíme jak to bude s baterií, protože iPad používám doslova od rána (čtení novinek) po celý den (škola/práce) až do noci (zábava).

Výhodou tohoto setu produktů je jedna věc – starší produkty mohou totiž stále putovat ve vaší rodině a dělat radost (třeba) méně pokročilým uživatelům. Kupříkladu můj iPhone 3GS používá už od podzimu 2012 moje mamka a iPad je skvělým rodinným pomocníkem, který putuje po bytě a zastal úlohu domácího počítače. Příští rok plánuji iPhone 5 předat opět mamce a 3GS bude dál sloužit babiččce nebo jako záložní mobil s redukcí na klasickou velikost SIM karty. Zkuste si něco podobného s androidím telefonem/tabletem představeným v roce 2009/2010…