Jak začít s čajem a nezbláznit se – NÁDOBÍ

V prvním dílu tohodle mini seriálu o čaji se mrkneme na to, jak vybrat cenově dostupné nádobí vhodné pro všechny čaje a halvně (!): jak vybrat takové, které ani po letech nebudete muset vyhazovat, protože se vyprofilujete (co se nádobí týče) jiným směrem. Nebudu se zaobírat tedy tou nejlevnější variantou (vyjde to cca něco přes 3000), hlavním kritériem bude „udržitelnost“ setu a jeho „praktičnost“. Není nic hezčího, než se po letech opět a stále navracet ke svému „začátečnickému“ setu a vzpomínat na staré dobré časy…

Mnoho letitých čajařů možná potkalo to, co mě. Při vzpomínce na své první nádobí pocítili rozpaky. Buď bylo něčím tak zajímavé, až se to „něco“ časem okoukalo, nebo se při svém výběru nechali unést designem a praktičnost výrobku šla stranou. Přesně tyto dvě věci mne potkali, a tak si říkám… Proč se nepodělit o své strasti, aby nepotkaly i budoucí pijáky.

A abych nezapomněl! Příští díl bude o čajích pro začátečníky a jak jednoduše zvolit svůj referenční materiál číslo jedna.


1) osobní miska – max XY Kč 🙂

Nejlepší začátečnická varianta je glazovaná větší záležitost, která nebude mít nejtenčí střep a tak jí užijete i zabalenou v batohu na cestách. S glazurou se dá hodně vyhrát, takže bych se držel designově „při zemi“. Někdo preferuje menší misky, užívané na „srkačku“ třeba při čínském gong-fu. Jejich nepraktičnost však tkví v tom, že když máte po ruce JEN konev a misku, čaj si nikam neslejete a to nebývá úplně chutné řešení. K sehnání požadované misky zkuste zkouknout třeba Fler.

2) misky pro hosty – á 75 Kč

Za mě můžu říct, že dvoustěnné skleněné misky snad ještě nikdy nikoho neurazily. Když budete čajovat se začátečníky, možná je překvapíte a když s letitými pijany, rozhodně je neurazíte. Udrží dlouho teplo a to se prostě počítá!

3) osobní konev/zhong – max 400 Kč

Je fajn, když si dáte tu práci a seženete něco, co bude objemově shodné nebo alespoň podobné vaší osobní misce. A materiál? U zhongu doporučuji bílý střep bez motivu a pro konev sklo (se sítkem v podobě pružinky). Jednoznačně. Uděláte v tom vše a užijete si i barvu nálevu (v případě, že nemáte slejvátko).

4) konev pro hosty – max 400 Kč

Volil bych nějaké větší sklo s pružinkou. Třebas kolem 250 ml. Ať host vidí, co pije.

5) slejvátko malé – max 350 Kč

Velikost samozřejmě záleží od velikosti vaší osobní konve. Mě se ale nejvíce osvědčilo dvoustěnné skleněné slejvátko. Jeho cena je zde naprosto opodstatněná. Drží teplo, nepálí a vypadá skvěle.

6) slejvátko velké – max 350 Kč

Pokud konev pro hosty má 250 ml, slejvátko bych vzal adekvátně velké k tomu. Ve větších velikostech se dvoustěnné shání těžko, takže bych zůstal u klasického skla. Nic víc, nic míň.

7) čajové moře? NE! -> podložka a odpadní mísa – cca 0 Kč

Čajová moře jsou krásná. To bezesporu. A taky poměrně nákladná. Pokud si ale člověk dá pozor, co kam leje, není důvodu se obávat sáhnout po obyčejném kusu dřeva. Takové masivní prkno s výraznou letitou strukturou po letech čajování získá neskutečně sexy patinu… Člověka to navíc naučí „nebryndat“. Pokud si nejste jistí v rukách, zvolte nějaký lakovaný tácek se zvednutým okrajem. Pokud se chcete ale jen „posychrovat“, kupte nějaký ten hezký ubrousek a s prknem vhodné velikosti vyražte světlým zítřkům. Že není doma kam slejvat odpadní vodu a házet listí? Mísa vhodného objemu vyhovující vašemu vkusu tohle může snadno napravit.

7) louhovačka ideálně 0,7l – max 150 Kč

Tajemství všech českých čajoven. Ona posvátná mantra zní SIMAX. Firma vyrábějící skleněné výrobky všeho druhu, jejímiž největšími tuzemskými zákazníky jsou podle mě čajovny. Prodávají konve všech velikostí, tvarů a navíc… mají i „punkové“ záležitosti jako set cukřenky a mlíčenky, který používám coby slejvátko a sklenku na whiskey. Až budete vybírat, držte se v sekci produktů vyrobených pouze ze skla (bez kovu a plastu). Tenhle obchod mám rád…

8) konev ideálně 0,6l – max 700 Kč

Zde opět záleží na vkusu. Někdo pořídí konev stejnou, v jaké louhuje a víc nic neřeší. Já bych ale volil něco keramického, uvnitř glazovaného o objemu podobném, jako bude mít louhovačka (tedy od 0,5 do 1,5l). V Čechách je spousta zajímavých keramiků, takže váběr nechám na vás…

9) náčiní – max 100 Kč

Dvě slova – JEMNÉ SÍTKO. Hotovo. To kdyby se vám náhodou zachtělo si udělat bylinku nebo nějaký japonský čaj.

A teď běžte googlit a obcházet obchůdky! A hledat keramiky. A cestou vemte i nějaký ten čaj! A neseďte furt u toho kompu safra…

Každodenní čaj a jak na něj

Mezi čajaři je mnoho proudů a podproudů, v podstatě je každý jeden solitérním propagátorem tohoto nápoje a má své vlastní metody. Každému jednoduše vyhovuje něco jiného. Někdo si frčí na klasickém gong-fu obřadnictví, jiný preferuje taiwanský styl. A někdo zase marocký Touareg nebo Masala chai. Nic proti ničemu, prošel jsem si vším a ke všemu přičichl. Své závěry jsem si z toho vyvodil a nehodlám je tu nikomu předkládat. Ovšem krátký článeček na téma každodenní čajové praxe, ten si rád napíšu. Navíc mě nedávno jeden můj kamarád oslovil s prosbou, zda bych mu neporadil s výběrem čajového nádobí ( tom bude asi další článek), takže mi to leží teď nějak leží v hlavě. Inu, ideální čas na blogging. 

Nejprve bych vás rád uvedl do obrazu, který je mnohým určitě již dlouho známý, avšak pro jistotu… opakování je matkou moudrosti. Níže přikládám několik odkazů na „uvedení do děje“:

http://www.stream.cz/adost/10004643-zelene-caje-v-saccich

http://www.stream.cz/adost/755279-cerne-caje

http://www.stream.cz/adost/10003164-ledove-caje-bez-caje

http://www.stream.cz/peklonataliri/687899-caj

Výborně. Co jsem si z toho tedy odnesl já? Kromě klasického popíjení čaje, kdy si ho rád vychutnám sám či s přáteli a přikládám mu řekněme vyšší spirituální hodnotu, než je obvyklé, nebo popíjení při čajovnickém řemesle razím ještě ryze praktickou a od balastu oproštěnou cestu zavařovačky a nově i zavařovačky v2.0. Vysvětlím.

Samozřejmě na doma či podobně hraje prim masivní 900ml zavařovačka od oliv, do který prostě hodím nějaký ten list a za chvíli mám studený nebo „akorát k pití“ čaj s vydatnou chutí, co jednoduše povzbudí a hydratuje (zároveň odvodňuje, nezapomeňme!).

Na různé tancovačky a párty všeho druhu jsem si ponechal jednu naší „teapackovskou“ [týpkovskou] zavařovačku, kterou lze snadno pronést v batohu skrz security s tím, že jde o „cosi do domácnosti“.

A nakonec ideální varianta do školy v podobě nové plastové nádoby s dvojitým dnem z orijin.cz, která dovoluje přerušit louhování/macerování čaje. V kavárnách mi jí vždy ochotně doplní teplou vodou a až na drobné průniky vody mezi hrnekm samotným a komorou na listy je to parádní záležitost, která za to rozhodně stojí. Ale čaj za více jak 4 Kč/g bych si v tom rozhodně nedělal…

No ato je úvodem asi tak vše, jen poznatky z praxe. 

Cesty čajových koní

Náhled obyvatel Centrální Asie na čaj byl vždy velmi praktický. V klášterech pomáhal udržovat mnichy v bdělém stavu a se svěží myslí, na venkově pak díky obsahu vitamínů vyvažoval převážně masitou stravu. V leckterých oblastech se stal jediným nezávadným zdrojem tekutin díky převařené vodě. Díky lisování do tvaru cihlel byl vhodný na cestování, čehož využívaly kočovnické národy po celý rok. Své místo měly čajové cihly i v ekonomice – coby zboží i platidlo putovaly z Číny do Tibetu, Mongolska a dále až do Ruska v pravidelných intervalech již od 7. století.

Tibetský čaj („bö ča“) je nápojem i pokrmem v jednom. Samotné listy se vaří klidně i několik hodin v kotli a z něj se pak hotový výluh přelije do máselnice, kde se spolu s máslem a solí utluče a rozmíchá. Vzniklý nápoj je esenciálním prvkem tibetské kultury a pohostinnosti. Díky jeho enormní spotřebě se z Tibetu a Mongolska stal obrovský trh, který bylo potřeba nasytit. Toho využili čínští obchodníci a od dob dynastie Chan (2. stol. př. n. l. – stol. n. l.) začali propojovat oblasti Yunnanu a S-čchuanu se západem. Čínští císaři si v téže době oblíbili rychlé koně (nejen) z Mustangu a to dalo vzniknout nejdelší obchodní stezce své doby, která měřila přes 10 000 km.

Po celé své trase a všech svých ramenech a odbočkách dala Cesta čajových koní vzniknout velkému množství obchodních uzlů a výrazně posílila ekonomickou situaci ve všech západních regionech. Díky své nedostupnosti a obtížnému terénu se karavany staly jedinou možností, jak překonat masivní horské hřbety. Čaj v Tibetu zprvu figuroval coby medikament ve velmi omezeném množství a pouze jako luxusní zboží. V této době Čína čelila několika rebéliím a rozvoji obchodu, což si vynutilo onen nákup kvalitních koní. Oboustranně výhodný obchod byl v pozdějších dobách regulován jednotlivými vládami a ošetřen smlouvami. Konec obchodní dopravy po této trase nastal s rokem 1957, kdy Čína začala investovat do budování silnic a železnic spojujících Čínu a TAO.

Doporučená četba: SELENA AHMED, MICHAEL FREEMAN: The Tea Horse Road: China’s Acient Road to Tibet, River Books Press Dias A C, 2011

ZDROJ: Wikipedia





Tajemné Kobuleti

Od kamaráda Petra Siče jsem nedávno dostal ctí a darem nenápadný pytlíček s jeho vlastním čajem. Abych se pravdu přiznal, uplně jsem zapomněl, co že to vlastně má být a tak jsem si řekl, že to připravím “po svém“, abych viděl, jak se to chová. A tak jsem odstartoval jedno úterní pošmourné odpoledne, které si přímo říkalo o nějakou divočinu.

Krásný „raw“ domácí list. Je vidět, že tento čaj byl vytvořen rukou, ze které do něj přešlo mnoho. Příběh, energie, nezkušenost, láska. Suchý list sám o sobě vypadá jako list kvalitnější černé Gruzie s tím, že první známkou domácí zpracování pro Vás mohou být drobné úlomky větviček, které z hromádky čaje vykukují. Voní lehce, nevtíravě, pečeně. Když jsem ho spařil v konvičce, vykouknul už trochu odvážněji a ukázal se ve své chlebovité podobě. S hodně kváskem. Jak list chladne, citrusovitá kyselost kvásku se dostává do hlavní role a upozaďuje původní oříškovou chlebovitost. Už jdu ale zalévat, takže teď přijde na řadu to nejdůležitější – chuť!

Chladím vodu, ale nebaví mě čekat. Vlastně chladím jen tak ze zvyku a možná trochu z opatrnosti. Říkám si, že ke Gruzii patří i trocha toho punku, takže když teploměr ukazuje 87 stupňů, kropím to na list. Pěkně bez proplachu. Věřím, že Petr si dal záležet a udělal to čistě a správně. Již dávno jsem upustil od přesné přípravy čajů a snažím se ke každému listu přistupovat jako k individuu. Proto louhuji tuhle krásu prostě… „chvíli“ (rozumněj třeba 20s). Množství listu jsem také neřešil, vždy dávám „hrst až dvě“ podle velikosti listu. Pro tento jsem zvolil dvojhrst jak se patří – list byl dostatěčně velký.

Samotný nálev mi voní jako karamelové bombónky nebo jakési cukrové sladkosti z poutí. Celé mě to svým příběhem unáší jakoby do prostředí kolotočářů. Barva čaje přesně odpovídá nějaké tmavé kníraté tváři, které jsem v dětství vídával na okraji Prahy u cirkusu a vždy mě tak fascinovali svou drsností. Možná by bylo vhodnější tvrdit, že barva odpovídá pleti Gruzínců, ale to bych Vám tu nevyprávěj, jak na mě čaj zapůsobil…

A je to tady… Takhle připravený je prostě božský. Dojmy při prvním napití – lehkost, střídmost, trochu kyselinka (co ale nesvírá) a vše jakoby zachyceno v síti z Hojichy. Dojem z toho mám však celkově lepší a rozhodně mě to zajímá natolik, že dělám druhý nálev (což se o Hojiche říci nedá). Tentokrát už listy nešetřím a rvu to na ně rovnou z termosky. Při otevření konvičky se však zarazím a chvíli čichám… List se ještě pořádně nerozbalil, to je fajn. Aspoň mi zbyde na ten druhák komplexní dojem. Ale ta vůně… Jakoby medová, ale přitom opravdu „heavy“ zemité prvky. Čaj už je ale trochu vychladlý, takže ještě počkám na druhý záliv, kdy hned přičichnu. Tentokrát se nenechám unést nedočkavostí a budu svědomitě nejdříve očuchávat.

Je zalito a čekám. Mezitím dopíjím zbytek prváku a rozmýšlím, co se s tím stane, když tomu dám napodruhé více času… 🙂 Po asi minutě už potřebuju čaj mít v puse, takže prostě slívám a nehledím na experimenty. Vychutnávám si, jak se s přibývajícím čajem ve slévátku zahušťuje barva mění ze světlounce nahnědlé, až do barvy lesního medu. Ale rychle k listu, než vychladne!

Tady je ještě hodně prostoru na zlepšování. Za tepla list vydává méně citrusové vůně, ale o to více se v něm projevují nedokonalosti a nezkušenost. Od pohledu je vidět převážně 2 typy listů a nějaké ty stonky. Vůní je sice poměrně výrazný, ale pokud by se lehce upravil postup zpracování, určitě by se v ní projevily i lehčí tóny přívětivějšho rázu. Ale s odstupem několika minut dávám více na celkový dojem, který vychází výborně. Vlastně mi vůně mokrého listu nikterak nevadí a rozhodně nekazí konečný výsledek. Spíše dokazuje, že tento čaj a jeho tvůrce mají před sebou dlouhou a skvělou budoucnost plnou vývoje. Rozhodně je na co se těšit!
Druhý nálev má aroma vyvážené, řekl bych až vynikající. Chuťově vychází více do kysela, což vítám jako příjemnou změnu. Očekávaná hořkost se kupodivu nedostavuje a tak piju a piju a piju, až už je mi fajn a vyrážím po „zimním“ počajomírovém spánku do práce.

Třetí nálev už je pak jen do půlky konvičky a na 3 minuty. Po cestě do práce, kdy dokončuji tento textík mám ještě stále v ústech skvělý aftertaste. Celková spokojenst. Díky Petře za krásný start do nového dne a jen tak dál…