Každodenní čaj a jak na něj

Mezi čajaři je mnoho proudů a podproudů, v podstatě je každý jeden solitérním propagátorem tohoto nápoje a má své vlastní metody. Každému jednoduše vyhovuje něco jiného. Někdo si frčí na klasickém gong-fu obřadnictví, jiný preferuje taiwanský styl. A někdo zase marocký Touareg nebo Masala chai. Nic proti ničemu, prošel jsem si vším a ke všemu přičichl. Své závěry jsem si z toho vyvodil a nehodlám je tu nikomu předkládat. Ovšem krátký článeček na téma každodenní čajové praxe, ten si rád napíšu. Navíc mě nedávno jeden můj kamarád oslovil s prosbou, zda bych mu neporadil s výběrem čajového nádobí ( tom bude asi další článek), takže mi to leží teď nějak leží v hlavě. Inu, ideální čas na blogging. 

Nejprve bych vás rád uvedl do obrazu, který je mnohým určitě již dlouho známý, avšak pro jistotu… opakování je matkou moudrosti. Níže přikládám několik odkazů na „uvedení do děje“:

http://www.stream.cz/adost/10004643-zelene-caje-v-saccich

http://www.stream.cz/adost/755279-cerne-caje

http://www.stream.cz/adost/10003164-ledove-caje-bez-caje

http://www.stream.cz/peklonataliri/687899-caj

Výborně. Co jsem si z toho tedy odnesl já? Kromě klasického popíjení čaje, kdy si ho rád vychutnám sám či s přáteli a přikládám mu řekněme vyšší spirituální hodnotu, než je obvyklé, nebo popíjení při čajovnickém řemesle razím ještě ryze praktickou a od balastu oproštěnou cestu zavařovačky a nově i zavařovačky v2.0. Vysvětlím.

Samozřejmě na doma či podobně hraje prim masivní 900ml zavařovačka od oliv, do který prostě hodím nějaký ten list a za chvíli mám studený nebo „akorát k pití“ čaj s vydatnou chutí, co jednoduše povzbudí a hydratuje (zároveň odvodňuje, nezapomeňme!).

Na různé tancovačky a párty všeho druhu jsem si ponechal jednu naší „teapackovskou“ [týpkovskou] zavařovačku, kterou lze snadno pronést v batohu skrz security s tím, že jde o „cosi do domácnosti“.

A nakonec ideální varianta do školy v podobě nové plastové nádoby s dvojitým dnem z orijin.cz, která dovoluje přerušit louhování/macerování čaje. V kavárnách mi jí vždy ochotně doplní teplou vodou a až na drobné průniky vody mezi hrnekm samotným a komorou na listy je to parádní záležitost, která za to rozhodně stojí. Ale čaj za více jak 4 Kč/g bych si v tom rozhodně nedělal…

No ato je úvodem asi tak vše, jen poznatky z praxe. 

Reklamy

Hostel v Gruzii na hithitu!

Abych zde rozčeřil vody, pouštím sem skvělý projekt z hithitu. Mám rád projekty, které buď mají za cíl prostě vyrobit cosi kouzelého a/nebo mají duši. Tenhle patří do té druhé skupiny, tak s tím podle toho také naložte. Není hezčího pocitu, než pomoci druhým lidem. Fakt.

iPhony sem a tam a jak vybrat

Nekonečné hádky na téma, který z iPhonů je lepší a který je nejlepší. Uf… Už mě to celé unavuje. Stejně jako nekonečně dlouhé specifikace různých mobilních zařízení. Vždyť je to zbytečné. Kdy si lidé konečně uvědomí, že každý potřebuje něco trochu jiného? I z mého pohledu studenta humanitního oboru dokážu pochopit, proč si někdo pořídí iPhone 6 Plus. No protože ho prostě využije! Stejně jako někdo jiný raději zaútočí na menšího bratříčka. Každý má to své. Je jasné, že pokud někdo hodně surfuje na webu, pracuje s maily či dělá podobné činnosti, kterým rozhodně prospívá více místa na displayi, rozhodně si 6 Plusko užije. Stejně jako lidé, kteří celé ty roky volají po větší výdrži baterie. 

Já sám sebe zatím nikam zařadit nedokážu. Výběr nověho telefonu nechávám až na podzim, kdy se podle mého nejvíce vyplatí nákup nového zařízení. Co se týče predikcí, které jsem slyšel ohledně budoucích telefonů… Musím nesouhlasit. Ovšem protože je Apple ve velmi kreativním období plném rozmachu, nebudu tady nic předpovídat a raději se s vámi podělím o svůj sen, ke kterému by to v horizontu pár let snad mohlo celé dospět. 

Ideálně bych totiž viděl 2 úhlopříčky s naprosto stejnými vnitřnostmi + 1 redesignovaný a zmenšený telefon z loňska. Vše v dosavadním dvouletém cyklu. Vysvětlím. Úhlopříčky bych si přál v sestavách 4, 4,7 a 5,5 palce s tím, že jedině iOS na největší variantě by byl upraven pro potřeby většího displaye a měl by nějaké featury navíc (s tím by souviselo i pravidlo do pro vývojáře, kteří by museli své aplikace vydávat opravdu ve vektorové grafice s lehce upravenou verzí pro největší úhlopříčku – tím by se opět více ospravedlnila cena tohoto giganta, protože by uživatel dostal „něco navíc“). 4″ varianta by pak byla vždy „o rok pozadu“, zmenšená verze předchozích zařízení redesignovaná jako bylo například 5C přebalenou 5kou. Celý tento cyklus by měl tu výhodu, že každý rok by byly v praxi 3 čerstvé telefony, ovšem bylo by s nimi méně práce a na vývoj by tak mohlo připadnout více času. Pokud se budu držet výše uvedeného, nastíním svou ideální představu pro podzim 2015 s tím, že zachvám původní terminologii. 

iPhone 6C – 4″ verze 6ky v barevných variantách s nějakým fresh designem

iPhone 6S – vylepšené vnitřnosti v těle původní 6ky

iPhone 6S Plus – vylepšené vnitřnosti a propracovanější verze iOS v těle původního 6 Pluska

A na podzim 2016 kompletní redesign 7 a 7 Plus a k tomu „6C 2“ ve zmenšené redesignované podobě. 

Takovýto lineup by mi vyhovoval a upřímně bych si z nabídky pak rád vybíral i různá zařízení. Každé by totiž mělo „něco do sebe“. Applí produkty jsou totiž stále více o zážitku (rozuměj komfortu) z užívání než o nabušených specifikacích. Jsem toho názoru, že kdyby to lidé nevyžadovali, Apple by nejraději vydával zařízení vždy jen v jedné konfiguraci, protože to je ta správná, odladěná a na té by nám mohl zaručit komfortní používání po stanovenou dobu. 

AppStore v2.0

Všichni víme, že AppStore nám poskytuje díky neutuchající práci vývojářů aplikace snad na vše. Ve smyslu DOOPRAVDY VŠEHO. Od simulátoru dojení krav po praktické aplikace, kterých rád využívám káždý den. Pro nového uživatele je myslím dostačující nahlédnout do „Featured“ kategorie, omrknout několik „The Best of“ nebo stáhnout prakticky vše z „New to the AppStore“. Ihned se tak dostane do obrazu a začne si budovat nové návyky. Ovšem co my, kteří máme přes 100 nainstalovaných aplikací a stažených/zakoupených máme již přes 500 (aktivně jich používám cca 30)? My, kteří naše zařízení používáme již nějaký ten rok, víme co nejlépe zapadá do našeho workflow a zároveň hledáme nové zpestření funkcionality či další „groundbreaking“ featuru, co za nás udělá všechny naše úkoly?

Napadá mě hned několik věcí, které by se mi doopravdy hodily a jejichž implementace do stávajícího systému by jistě nebyla nikterak náročná. 

Po vzoru Evernote bych zařadil uživatelské „kupky“. Prostě vlastní balíky aplikací, které by bylo možné třeba v podobě složky jedním tapnutím stáhnout do zařízení a pracovat s nimi. Velice bych to ocenil například před dovolenou. Moje kupka „Dovolená“ by obsahovala několik průvodců, map (přeci jen Apple mapy jsou výhodné díky malé náročnosti na datové přenosy, ovšem přesnosti a objemu podkladových materiálů Google map nedosahují a jindy bych zase ocenil spíše topografické či jiné mapy), časopisů, knih apod. Před odjezdem na hudební soustředění by si člověk snadno opatřil všechny potřebné objemné syntetizátory, nahrávací virtuální studia nebo loopery. Na fotografický workhop by si vždy dočasně stáhnul všechny své filtrovací a upravovací „kurvítka“ nebo proprietální programy pro přenos dat ze zrcadlovky do iPadu. A 30.6. bych si já osobně vždy slavnostně odmazal všechny studijní programy!

Samozřejmě by bylo nutné povolit výskyt jedné aplikace ve vícero kupkách. iFiles je toho krásným příkladem. Kupky „Školení“, „Fotografování“ a další by jistě byly skvělým příkladem jeho využití. Nicméně to by neměl být žádný větší problém, pokud by se funkcionalita kupek připodobnila klasickým tagům. Výhodou by bylo navázání na každý jednotlivý iCloud účet, takže by si každý uživatel kupkoval/tagoval své aplikace dle libosti. Asi si teď nedovedu představit širší uplatnění sdílení svých kupek s ostatními uživateli. To by postrádalo onu krásu subjektivity. Takže… Proč to komplikovat sociální nadstavbou, že?

Dalším určitě velmi užitečným „zlepšením“ by bylo jednoduché promazání aplikací, o které se vývojáři jednoduše přestali starat. Určitě velmi spekulativní krok, který by bylo potřeba dobře promyslet a nastavit příslušná pravidla, nicměně si myslím, že pokud by byl tento tvrdý řez proveden adekvátně, v mnohém by zpřehlednil celý AppStore. Samozřejmě by se tím snížily celkové počty aplikací, což by v marketingu firmy rozhodně nevypadalo dobře. Myslím si však, že to dříve či později bude potřeba. 

Nedávno jsem náhodou narazil na několik aplikací, které ani nebyly převedeny do retina rozlišení. Další nejsou stále aktualizovány pro širokoúhlé displaye. (Jednu takovou jsem stále nucen využívat, a to mobilní banku GE MONEY. Na oficiálním Twitter účtu jsem se dozvěděl, že plánují představit inovovanou variantu zjara 2014. Je podzim 2014 a stále nic. Jejich aplikace je navíc pouze mobilní verzí webu. iPad verzi pro jistotu zatím vůbec neplánují.) V dnešní době mi také přijde bizarní podporovat aplikace programované v HTML5, které jsou v podstatě do jedné pouze odkazy na mobilní variantu webu, tudíž obsahují vlastní formát prohlížeče s divokým zabezpečením, mají neskutečně pomalou odezvu a neumí se pružně přizpůsobovat rozlišení displaye. Hrůza. Dřevní doby, kdy AppStore začínal jsou již očividně pryč a tak nevidím důvod, proč musí takovéto výtvory zbytečně zabírat místo na servrech Applu a znepříjemňovat uživatelský zážitek zákazníkovi. Je to škoda. 

Přiznávám se, že některých aplikací by mi bylo líto. Konkrétně mám na mysli geniální hudební přehrávač Planetary, který jsem kdysi využíval na svém iPadu 1. generace připojeném na večírcích do promítačky, takže si každý mohl pustit „tu svou“ v úchvatném prostředí. Tato aplikace ja však již dnes nepoužitelná, autoři tvrdí, že ji zakonzervovali coby ukázku kvalitně odvedené práce. K tomu asi nemám co říct. Přitom by stačilo vydat třeba Planetary 2, podobně jako to udělali jiní. Apple navíc umožňuje ponechat v AppStore starší verze aplikací vedle těch aktuálních, čímž je zajištěna zpětná podpora pro starší zařízení. Stejně je na tom má bývalá oblíbená čtečka RSS Pulp, která ustrnula kdesi hluboko ve vodách skeuomorfismu.

Ono né, že by těch změn v poslední době nebylo málo. Což o to… Ale přeci jen v dnešní době, kdy světu vládne tendence personalizace, automatického doporučování dle profilů atp. by podobné kroky systém odlehčily, zpřehlednily a umožnily uživateli větší kontrolu nad jeho nákupy. 

Planetary prtsc

Velmi podobně nahlížím i na „nedotažený“ Wishlist. Všimli jste si, že Mac AppStore žádný nemá? Co je však nejvíce pobuřující je fakt, že mě můj „hloupý“ Wishlist neumí upozornit na slevu aplikace, kterou si chci stáhnout. Neumí se sám aktualizovat, takže po stažení „wishlistované“ aplikace v něm stále zůstane zaznamenán. Škoda. 

Na konec jsem si ale nechal také něco pozitivního, a to sekci „Explore“, která se mi nově moc líbí. Konečně nový, zajímavý materiál. Konečně více relevantní návrhy. Z čehož plyne pro Apple i více zisků, protože více nakupuji to, co mě zajímá. 

A na rozloučenou malá poznámka bokem: ačkoli sociální projekt Ping zkrachoval, jeho alespoň částečnou integraci (do iTunes a iBooks storu) bych uvítal třeba v podobě sledování/odběru mých oblíbených interpretů/spisovatelů (jako nabízí Spotify), takže bych dostal možnost mít přehled o novinkách a posledních přírůstcích do jejich diskografie/bibliografie. To by bylo něco…

Nové pojetí aplikací v iOS 8

Určitě jste si všimli, že mnoho vývojářů se chopilo příležitosti a využili (často velmi rozumně) možností nového systému iOS 8. Widgety v Notifikačním centru jsou super (až na to, že k jejich aktualizaci dojde až ve chvíli, kdy k nim člověk doscrolluje ve „feedu“, což brzdí jejich aktualizaci na pozadí – ano, jsem si vědom toho, jaký by to byl žrout baterie stejně tak jako faktu, že se bude jednat o restrikce stran API Applu – a tím pádem z nich nelze odečíst informace ihned). Díky nim už neotvírám běžně používané aplikace z produktivní kategorie tak často, což je ohromná úspora času. Extensions jsou však přeci jen zajímavější. U mnou používaných fotografických aplikací to zatím není úplně populární „featura“, nicméně některé již tohoto super řešení využívají. Nezbývá, než držet palce a potichu sledovat vývoj… 

Krom fotografických aplikací tu jsou dále všechny možné i nemožné volby sdílení, což se opět podařilo (sic někdy mívám zobrazeny např. 2 tlačítka pro Evernote, protože některé aplikace ještě podporují Evernote API na vlastní bázi, což působí trochu zmatky). A nakonec ještě tlačítka akcí (ano, ta šedivá ve spodní řádce), která často dělají prapodivné úkony (např. Copy to Clipboad – ?), které se tím jen duplikují. Tam nám to tedy trochu skřípe. 

Namět k zamyšlení: 4 pole v dolní části Control center jsou jako stvořená pro další stupeň personalizace a přímo vyzývají k tomu, aby si je mohl uživatel sám customizovat. Což mi připomíná, že například Kalkulačku a Fotoaparát mám schované ve složce na poslední ploše spolu s dalšími nástroji a „rozšířeními“)



Co na tom všem je však nejzajímavější, že bychom mohli dospět do fáze, kdy si zákazník koupí nový „chytrý telefon“ obsahující základní sadu aplikací, které si pak může dle libosti plně nahradit a tak v podstatě fungují pouze jako takový „backend“ dat – třeba Kalendář nebo Připomínky již takto fungují. Ale dočkáme se i dalších? V praxi by to pak mohlo vypadat velmi podobně jako u Androidu, kde se vás telefon vždy táže, v jaké aplikaci si přejete daný soubor otevřít a jestli pouze tentokrát nebo vždy.

V podstatě by to tedy fungovalo následujícně: předinstalované aplikace by díky přímému napojení na iCloud zařizovali synchronizaci dat a v případě, že se zákazník rozhodne použít třeba namísto Sunrise kalendáře jinou aplikaci třetí strany, tak díky základnímu Kalendáři by nemusel tolik řešit problémy spojené s přechodem. Ano, většina aplikací má své proprietální funkce, které by se do (v tomto příkladě) Kalendáře nezasynchronizovaly, ovšem to nejdůležitější by zůstalo zachováno. 

Myšlenka koupit si chytrý-hloupý telefon a naučit ho novým kouskům dle libosti a konkrétního použití rozvíjí koncept načrtnutý AppStorem již dávno, avšak prohlubuje celkovou integraci a interakci aplikací. Z aplikací by se tak staly spíše rozšíření – extensions sama o sobě, která by fungovala více jako nástroje než jako aplikace v dnešním slova smyslu. 

Krásně je to vidět na výše zmíněných fotografických aplikacích, které bychom v ideálním případě nemuseli vůbec otvírat a ani je mít na ploše. Pouze je mít jako dnes klávesnice třetích stran integrované do systému kdesi hluboko v Nastavení. Což by nahrávalo applímu konceptu „čisté plochy“, který narozdíl od windowsáků mnoho Macařů dodržuje a ke kterému snad pomalu spějeme i na mobilních zařízeních. Windows Phone už myšlenku plochy očividně promyslel a reinterpretoval. Teď je řada na dalším hráči. Otázek je však spousta a problémů k vyřešení ještě více. Například jak přistupovat k souborům? Počítačová stromová struktura se osvědčila na Androidu, ovšem na iOS mi nikterak nechybí. Žádného správce souborů nepoužívám a jedinou zajímavou aplikací je pro mě v tomto směru iFiles, která mi však poskytuje jiné benefity, pro které ji rád využívám. 

Tento článek berte tedy prosím s rezervou a přistupujte k němu spíše jako k námětu na zamyšlenou. Třeba se někdy nečeho podobného dočkáme… 🙂

Cesty čajových koní

Náhled obyvatel Centrální Asie na čaj byl vždy velmi praktický. V klášterech pomáhal udržovat mnichy v bdělém stavu a se svěží myslí, na venkově pak díky obsahu vitamínů vyvažoval převážně masitou stravu. V leckterých oblastech se stal jediným nezávadným zdrojem tekutin díky převařené vodě. Díky lisování do tvaru cihlel byl vhodný na cestování, čehož využívaly kočovnické národy po celý rok. Své místo měly čajové cihly i v ekonomice – coby zboží i platidlo putovaly z Číny do Tibetu, Mongolska a dále až do Ruska v pravidelných intervalech již od 7. století.

Tibetský čaj („bö ča“) je nápojem i pokrmem v jednom. Samotné listy se vaří klidně i několik hodin v kotli a z něj se pak hotový výluh přelije do máselnice, kde se spolu s máslem a solí utluče a rozmíchá. Vzniklý nápoj je esenciálním prvkem tibetské kultury a pohostinnosti. Díky jeho enormní spotřebě se z Tibetu a Mongolska stal obrovský trh, který bylo potřeba nasytit. Toho využili čínští obchodníci a od dob dynastie Chan (2. stol. př. n. l. – stol. n. l.) začali propojovat oblasti Yunnanu a S-čchuanu se západem. Čínští císaři si v téže době oblíbili rychlé koně (nejen) z Mustangu a to dalo vzniknout nejdelší obchodní stezce své doby, která měřila přes 10 000 km.

Po celé své trase a všech svých ramenech a odbočkách dala Cesta čajových koní vzniknout velkému množství obchodních uzlů a výrazně posílila ekonomickou situaci ve všech západních regionech. Díky své nedostupnosti a obtížnému terénu se karavany staly jedinou možností, jak překonat masivní horské hřbety. Čaj v Tibetu zprvu figuroval coby medikament ve velmi omezeném množství a pouze jako luxusní zboží. V této době Čína čelila několika rebéliím a rozvoji obchodu, což si vynutilo onen nákup kvalitních koní. Oboustranně výhodný obchod byl v pozdějších dobách regulován jednotlivými vládami a ošetřen smlouvami. Konec obchodní dopravy po této trase nastal s rokem 1957, kdy Čína začala investovat do budování silnic a železnic spojujících Čínu a TAO.

Doporučená četba: SELENA AHMED, MICHAEL FREEMAN: The Tea Horse Road: China’s Acient Road to Tibet, River Books Press Dias A C, 2011

ZDROJ: Wikipedia





Tibetské thangky

Tyto svinovací malby či tapisérie s náboženskou tematikou se objevují ve všech školách tibetského buddhismu. Najdete je ve všech klášterech a mnoha domácnostech, kde mohou být součástí oltářů či jen volně viset na stěnách. Bývají vsazené do dekorativního textilního rámu (bordury) a nejčastěji obsahují výjevy božstev buddhistického panteonu. Můžeme tak na nich vidět jak širokou plejádu buddhů, tak i jidamů (osobních božstev), ochránců dharmy, lokálních božstev, mandal či čhangčhubsempů (sanskrtsky bódhisattvů) a podobně. Mimo to jsou některé thangky zaměřeny například na svůj léčebný účinek a jiné jsou zase inspirovány eposem o Gesarovi. Často jsou k vidění i výjevy ze života významných mistrů, postav tibetského buddhismu a velmi populárním tématem je i tzv. Koleso života (sans. dharmačakra, tib. srid pa’i’khor lo) zobrazující všech šest stavů existence pod vlivem síly našich skutků a plodů – světa koloběhu, tj. sansáry. Slovo „thangka“ bychom tak mohli nejlépe přeložit jako „svitek-záznam“, a to buď události, pravdy či jako připomínku trvalé přítomnosti zobrazené osoby.

Historie těchto umělecko-náboženských děl sahá až do dob krále Songtsän Gampa, do 7.stol., kdy se v Tibetu (nejen) díky sňatkové politice začínaly mísit umělecké styly z Číny, Nepálu, Kašmíru, Indie, a Persie s vlivy domácími, které reprezentovaly původní tibetské náboženství. V těchto dobách v Tibetu ještě nebyl přítomen buddhismus – ten se začínal postupem času šířit ze Lhasy, sídla králů, do zbytku země. Až později, v 8. století, se thangky začínají pomalu objevovat. Jsou užívány jak v klášterech, tak potulnými mnichy při jejich misijní činnosti. Právě díky možnosti je kdykoli svinout a přenést, zapadají do mentality nomádských obyvatel země a mnišské karavany jich využívají namísto fresek. Vzniká tak tradice kočovného monasticismu, která umožňuje snadno šířit a učit dharmu kdykoli a kdekoli.

V počátcích šíření buddhismu (od 8. století) bylo malířství závislé zejména na nepálských a kašmírských umělcích. Tento styl typický svými jasnými barvami, zejména červenou a modrou, nazývá tradice „nepálským stylem“ (tib. bal lugs). Teprve v 15. století se v centrálním Tibetu objevila autochtonní malířská tradice následující mistra zvaného Čheu či Čhiu (tib. Bye’u / Byi’u). Ta však stále zůstávala závislá na svých vzorech „nepálského stylu“. Záhy poté se během 15. století ustanovuje malířská tradice mistra Mänthangpy nazývaná „styl Män“ (tib. sman lugs), která je populární dodnes, postupem času se vyvinula v tzv. „starý“ a „nový“ „styl Män“. Potlačuje výrazně syté barvy červenou a modrou, namísto nich se objevuje převládající zelená. Pod vlivem čínských zobrazení se začínají na pozadí maleb uplatňovat výjevy krajiny. V 15. století se také objevuje styl mistra Khjence (tib. mkhyen rtse) nazývaný „styl Khjen“. Byl taktéž inspirovaný čínskými malbami, ale používal sytější barvy a typicky se soustředil zejména na tantrická božstva. Po utlumení vlivu toho stylo došlo k jeho renesanci až v 19. století. V 16. století se v prostředí tradice Karma Kagjü rozšiřuje styl nazývaný „Gardhi“ (tib. sgar bris, „malba tábora“), pojmenovaný podle mobilních stanových sídel karmapů (tib. karma sgar chen, „velký tábor karmapů“). Tento styl charakterizuje ještě silnější vliv čínské malířské tradice v kompozici děl a v jejím rámci se objevuje i stínování.

Výroba thangek je velmi náročná, fyzicky i duševně, a hlavně nákládná. Tradičním materiálem bývá plátno lemované brokátem a thangka samotná je následně překryta hevábným pruhem červené či žluté (zlaté) barvy. Přes tento závoj bývají ještě zavěšeny dvě stuhy, které odkazují do dob, kdy thangky visely ve stanech a musely být kvůli větru ještě uvázány ke stěnám. Pro snadnější svinování jsou dole i nahoře provlečeny tyče, které zároveň zajišťjují podélné vypnutí obrazu při jeho zavěšení. Samotné zobrazení je považované do momentu „posvěcení“ malby za pouhý souhrn barev a látek. „Posvěcení“ (tib. rab gnas, dosl. „umístěním učinit skvělým“) je tantrickým rituálem, během kterého se zobrazené božstvo či mistr „pozvou“ a „umístí“ do dané malby. Běžně je součástí takového rituálu i tzv. „otevření očí“ (tib. spyan dbye) zobrazené osoby. Ta je od té chvíle považována za „nositele“ daného božstva či mistra a tomu odpovídá i uctivé nakládání s ní. Avšak samotná tvorba thangky není součástí žádného náboženského cvičení či jiné duchovní praxe, jak bývá často nesprávně zmiňováno (výjimku tvoří tzv. „jednodenní thangky“, které během 24 hodin kreslí mniši odříkávajíce u toho příslušné mantry a to bez jakéhokoli přerušení).

Celkově se thangky vyznačují vysokým důrazem na ikonografickou korektnost, správným užitím barev a svou účelností. Dříve se tato tradice předávala z otce na syna, dnes existují speciální akademie a instituty, kde se tomuto umění může naučit téměř každý. V některých klášterech však toto řemeslo přetrvává, aby výsledné dílo mohlo pomáhat novicům vizualizovat si jejich osobní božstva včetně všech detailů při každodenních meditacích.