Cesty čajových koní

Náhled obyvatel Centrální Asie na čaj byl vždy velmi praktický. V klášterech pomáhal udržovat mnichy v bdělém stavu a se svěží myslí, na venkově pak díky obsahu vitamínů vyvažoval převážně masitou stravu. V leckterých oblastech se stal jediným nezávadným zdrojem tekutin díky převařené vodě. Díky lisování do tvaru cihlel byl vhodný na cestování, čehož využívaly kočovnické národy po celý rok. Své místo měly čajové cihly i v ekonomice – coby zboží i platidlo putovaly z Číny do Tibetu, Mongolska a dále až do Ruska v pravidelných intervalech již od 7. století.

Tibetský čaj („bö ča“) je nápojem i pokrmem v jednom. Samotné listy se vaří klidně i několik hodin v kotli a z něj se pak hotový výluh přelije do máselnice, kde se spolu s máslem a solí utluče a rozmíchá. Vzniklý nápoj je esenciálním prvkem tibetské kultury a pohostinnosti. Díky jeho enormní spotřebě se z Tibetu a Mongolska stal obrovský trh, který bylo potřeba nasytit. Toho využili čínští obchodníci a od dob dynastie Chan (2. stol. př. n. l. – stol. n. l.) začali propojovat oblasti Yunnanu a S-čchuanu se západem. Čínští císaři si v téže době oblíbili rychlé koně (nejen) z Mustangu a to dalo vzniknout nejdelší obchodní stezce své doby, která měřila přes 10 000 km.

Po celé své trase a všech svých ramenech a odbočkách dala Cesta čajových koní vzniknout velkému množství obchodních uzlů a výrazně posílila ekonomickou situaci ve všech západních regionech. Díky své nedostupnosti a obtížnému terénu se karavany staly jedinou možností, jak překonat masivní horské hřbety. Čaj v Tibetu zprvu figuroval coby medikament ve velmi omezeném množství a pouze jako luxusní zboží. V této době Čína čelila několika rebéliím a rozvoji obchodu, což si vynutilo onen nákup kvalitních koní. Oboustranně výhodný obchod byl v pozdějších dobách regulován jednotlivými vládami a ošetřen smlouvami. Konec obchodní dopravy po této trase nastal s rokem 1957, kdy Čína začala investovat do budování silnic a železnic spojujících Čínu a TAO.

Doporučená četba: SELENA AHMED, MICHAEL FREEMAN: The Tea Horse Road: China’s Acient Road to Tibet, River Books Press Dias A C, 2011

ZDROJ: Wikipedia





Tibetské thangky

Tyto svinovací malby či tapisérie s náboženskou tematikou se objevují ve všech školách tibetského buddhismu. Najdete je ve všech klášterech a mnoha domácnostech, kde mohou být součástí oltářů či jen volně viset na stěnách. Bývají vsazené do dekorativního textilního rámu (bordury) a nejčastěji obsahují výjevy božstev buddhistického panteonu. Můžeme tak na nich vidět jak širokou plejádu buddhů, tak i jidamů (osobních božstev), ochránců dharmy, lokálních božstev, mandal či čhangčhubsempů (sanskrtsky bódhisattvů) a podobně. Mimo to jsou některé thangky zaměřeny například na svůj léčebný účinek a jiné jsou zase inspirovány eposem o Gesarovi. Často jsou k vidění i výjevy ze života významných mistrů, postav tibetského buddhismu a velmi populárním tématem je i tzv. Koleso života (sans. dharmačakra, tib. srid pa’i’khor lo) zobrazující všech šest stavů existence pod vlivem síly našich skutků a plodů – světa koloběhu, tj. sansáry. Slovo „thangka“ bychom tak mohli nejlépe přeložit jako „svitek-záznam“, a to buď události, pravdy či jako připomínku trvalé přítomnosti zobrazené osoby.

Historie těchto umělecko-náboženských děl sahá až do dob krále Songtsän Gampa, do 7.stol., kdy se v Tibetu (nejen) díky sňatkové politice začínaly mísit umělecké styly z Číny, Nepálu, Kašmíru, Indie, a Persie s vlivy domácími, které reprezentovaly původní tibetské náboženství. V těchto dobách v Tibetu ještě nebyl přítomen buddhismus – ten se začínal postupem času šířit ze Lhasy, sídla králů, do zbytku země. Až později, v 8. století, se thangky začínají pomalu objevovat. Jsou užívány jak v klášterech, tak potulnými mnichy při jejich misijní činnosti. Právě díky možnosti je kdykoli svinout a přenést, zapadají do mentality nomádských obyvatel země a mnišské karavany jich využívají namísto fresek. Vzniká tak tradice kočovného monasticismu, která umožňuje snadno šířit a učit dharmu kdykoli a kdekoli.

V počátcích šíření buddhismu (od 8. století) bylo malířství závislé zejména na nepálských a kašmírských umělcích. Tento styl typický svými jasnými barvami, zejména červenou a modrou, nazývá tradice „nepálským stylem“ (tib. bal lugs). Teprve v 15. století se v centrálním Tibetu objevila autochtonní malířská tradice následující mistra zvaného Čheu či Čhiu (tib. Bye’u / Byi’u). Ta však stále zůstávala závislá na svých vzorech „nepálského stylu“. Záhy poté se během 15. století ustanovuje malířská tradice mistra Mänthangpy nazývaná „styl Män“ (tib. sman lugs), která je populární dodnes, postupem času se vyvinula v tzv. „starý“ a „nový“ „styl Män“. Potlačuje výrazně syté barvy červenou a modrou, namísto nich se objevuje převládající zelená. Pod vlivem čínských zobrazení se začínají na pozadí maleb uplatňovat výjevy krajiny. V 15. století se také objevuje styl mistra Khjence (tib. mkhyen rtse) nazývaný „styl Khjen“. Byl taktéž inspirovaný čínskými malbami, ale používal sytější barvy a typicky se soustředil zejména na tantrická božstva. Po utlumení vlivu toho stylo došlo k jeho renesanci až v 19. století. V 16. století se v prostředí tradice Karma Kagjü rozšiřuje styl nazývaný „Gardhi“ (tib. sgar bris, „malba tábora“), pojmenovaný podle mobilních stanových sídel karmapů (tib. karma sgar chen, „velký tábor karmapů“). Tento styl charakterizuje ještě silnější vliv čínské malířské tradice v kompozici děl a v jejím rámci se objevuje i stínování.

Výroba thangek je velmi náročná, fyzicky i duševně, a hlavně nákládná. Tradičním materiálem bývá plátno lemované brokátem a thangka samotná je následně překryta hevábným pruhem červené či žluté (zlaté) barvy. Přes tento závoj bývají ještě zavěšeny dvě stuhy, které odkazují do dob, kdy thangky visely ve stanech a musely být kvůli větru ještě uvázány ke stěnám. Pro snadnější svinování jsou dole i nahoře provlečeny tyče, které zároveň zajišťjují podélné vypnutí obrazu při jeho zavěšení. Samotné zobrazení je považované do momentu „posvěcení“ malby za pouhý souhrn barev a látek. „Posvěcení“ (tib. rab gnas, dosl. „umístěním učinit skvělým“) je tantrickým rituálem, během kterého se zobrazené božstvo či mistr „pozvou“ a „umístí“ do dané malby. Běžně je součástí takového rituálu i tzv. „otevření očí“ (tib. spyan dbye) zobrazené osoby. Ta je od té chvíle považována za „nositele“ daného božstva či mistra a tomu odpovídá i uctivé nakládání s ní. Avšak samotná tvorba thangky není součástí žádného náboženského cvičení či jiné duchovní praxe, jak bývá často nesprávně zmiňováno (výjimku tvoří tzv. „jednodenní thangky“, které během 24 hodin kreslí mniši odříkávajíce u toho příslušné mantry a to bez jakéhokoli přerušení).

Celkově se thangky vyznačují vysokým důrazem na ikonografickou korektnost, správným užitím barev a svou účelností. Dříve se tato tradice předávala z otce na syna, dnes existují speciální akademie a instituty, kde se tomuto umění může naučit téměř každý. V některých klášterech však toto řemeslo přetrvává, aby výsledné dílo mohlo pomáhat novicům vizualizovat si jejich osobní božstva včetně všech detailů při každodenních meditacích.